Let z Prahy trval dvě a půl hodiny, v Dublinu jsme s větší částí rodiny přistáli něco před devátou ráno. Už na letišti nás přivítali dvojjazyčné nápisy: v angličtině a v irštině. Je dobře, že se Irové vrací ke své původní řeči. Irština je dnes jediným živým keltským jazykem. Po zapůjčení vozidla a cvičném dvojnásobném objetí kruhového objezdu jsme se vydali směrem na západ do Galway. Naším cílem byla návštěva Aranských ostrovů, Moherských útesů a Clonmacnoise, kdysi druhého nejvýznamnějšího křesťanského centra v zemi. Po dálnicích se jelo dobře. Jízda po ostatních silnicích byla podstatně náročnější: úzké klikaté silnice, vedoucí těsně kolem kamenných zítek, povolená rychlost často 80 i tam, kde by u nás byla padesátka. První den jsme stihli už jen procházku po Galway.

Galway. Most přes řeku Corrib. Foto: Jaroslav Jána

Aranské ostrovy

Druhý den ráno jsme vyrazili asi do 40 km vzdáleného přístavu Rossaveel. Lístek na loď společnosti Aran Island Ferries jsme si koupili dopředu na jejich webu. Plavba byla příjemná, svítilo slunce, což nebývá v těchto místech časté. Po příjezdu na ostrov Inis Mór (největší ze tří ostrovů) a po lehkém obědě jsme si vypůjčili kola a vyrazili na cestu podél pobřeží. Na Aranských ostrovech žije trvale asi 1300 obyvatel, kteří ještě doma hovoří irsky (anglicky se umí domluvit také). Krajina je podobná, jako na mnoha jiných místech Irska: kamenné zítky oddělují pozemky, na kterých se pasou krávy, stejně jako před tisíci lety.

Příjezd na ostrov Inis Mór. Foto: Jaroslav Jána

Ve druhé polovině prvního tisíciletí se Aranským ostrovům říkalo „Aran svatých“. Jak k tomuto pojmenování došlo? V pátém století je z Británie do Irska unesen svatý Patrik. Po několika letech se mu podaří uprchnout, ale na základě zjevení ve snu se dobrovolně vrací zpět do Irska hlásat evangelium. Patrik není sám, z římské Británie přicházejí i další křesťané. Zatímco později se v Evropě křesťanství nezřídka šíří „ohněm a mečem“ (nebo se vládcové stávají křesťany aby se „ohni a meči“ vyhnuli), v Irsku je tomu jinak. Keltové samozřejmě i zde mají své náboženství, kde jako kněží vykonávají svou službu druidové. Jenomže Ti, kteří přijali Pána Ježíše Krista, hovoří v moci Ducha svatého, provázejí je zázraky a prožívají Boží přítomnost (což i dnes může každý). Proto se Irové masově stávají křesťany. Jedním z nich je také svatý Enda, který pocházel z jednoho z královských rodů. Roku 484 dostává Enda pozemky na Aranských ostrovech. Zakládá první klášter, kde s ním žije asi 150 mnichů. „Mniši z Aranských ostrovů žili osamoceně ve svých kamenných celách, spali na zemi, společně jedli, živili se zemědělstvím a rybolovem. Řeholní pravidla svatého Endy, podobně jako pravidla svatého Basila na řeckém východě a svatého Benedikta na latinském západě, vymezovala mnoho hodin pro modlitbu a studium Písma“. Ještě za života svatého Endy (zemřel roku 530) se klášterní centrum na Aranských ostrovech stalo významným poutním místem a centrem evangelizace – vzešli odsud mnozí misionáři. (1)

Z dávných kostelů a klášterů zůstaly už jen zříceniny. Z ostrova Inis Mór jsme odjížděli poslední lodí v pět hodin odpoledne. Svítilo slunce, ale foukal vítr, takže loď se celkem houpala. Jak by asi vypadala plavba s poutníky v pátém století?

Moherské útesy

Když už někdo jede na západní pobřeží Irska, nemůže opominout návštěvu Moherských útesů. Ani my jsme nebyli výjimkou. Jeden z doporučovaných výchozích bodů k návštěvě útesů, je městečko Doolin (spíš vesnice). Nakoupili jsme zde několik suvenýrů. Ještě nedávno se odsud dalo jít pěšky, několik kilometrů směrem na jih. Tato cesta z Doolinu je ale uzavřena, útesy nejsou úplně stabilní a několik lidí zde přišlo o život.

Moherské útesy. Foto: Jaroslav Jána

Uzavřený úsek je potřeba objet a dorazit na velké parkoviště s centrem pro návštěvníky. Je zde asi 2 km dlouhá bezpečná cesta kolem útesů, s krásným výhledem, restaurace, expozice o historii turistiky na tomto místě. Množství turistů hovořících rozličnými jazyky potvrzuje význam místa. Zpáteční cestu do Galway jsme si prodloužili, a jeli jsme podél pobřeží, po takzvané Wild Atlantic Way. Provoz byl minimální, jasná obloha, slunce se blížilo k západu. Naprosto úchvatný zážitek.

Wild Atlantic Way. Foto: Jaroslav Jána

Clonmacnoise

Třetí den jsme vyjeli z Galway směrem na východ. Počasí už bylo více irské, zataženo, občas pršelo. Při vstupu do areálu v Clonmacnoise, přibližně uprostřed Irska, se nás starší pán v recepci ptal, odkud jsme. Když jsme mu to prozradili, půjčil nám několikastránkovou brožuru o historii Clonmacnoise v češtině. V malém kinosále jsme se podívali na krátký film o historii místa. Expozice ukazuje, jak vypadaly příbytky mnichů – žili v jednotlivých dřevěných domcích, s plochou cca 5 metrů čtverečních. Komunitu zde, na březích řeky Shannon, založil před polovinou šestého století svatý Ciarán (čti „Kyran“), který sem přišel z Aranských ostrovů. Největší rozkvět zažilo místo mezi 8. a 12. stoletím. Dřevěné stavby byly v 9. století nahrazeny kamennými. Zřícenina katedrály dává tušit bývalou slávu. Clonmanoise bylo mnohokrát vypleněno (samotnými Iry, Vikingy, Normany). Naposledy od Angličanů v roce 1552, z čehož už se nikdy nevzpamatovalo.

V šestém století vznikly v Irsku desítky klášterů. „Klášter svaté Brigity byl v Irsku 6. století výjimečný, protože sloužil jak ženám, tak mužům, přičemž obě komunity zachovávaly stejná řeholní pravidla, užívaly stejný kostel a vedli je společně biskup-opat s abatyší.“ (2)

V 6. století (a ještě více ve století následujícím) začínají mniši z Irska putovat na kontinent. Hlavním motivem není evangelizace, ale touha prožívat Boží přítomnost někde v ústraní. Přitom – jakoby mimochodem – hlásají evangelium.

Clonmacnoise. Foto: Jaroslav Jána

Irský zlatý věk

Římané se Irsko nikdy ovládnout nepokusili. Ostrov neměl centrální vládu, bylo zde mnoho větších a menších království, která spolu často bojovala. Nelze říct, že by se jednalo o kmenové zřízení. Keltové měli pokročilý právní systém, který nijak nevycházel z římského práva. Nejbližší tomuto pojetí práva je tradiční hinduistické právo. Irské právo pocházelo ještě z doby dávného indoevropského národa. Složitým zákonům se ve speciálních školách učili zpaměti brithemové. Irští Keltové používali Ogamské písmo – avšak i krátký text psaný tímto písmem zabíral mnoho místa, takže se používalo hlavně na náhrobky. Brithemové se proto neučili právo z knih, ale zpaměti. Stejně tak i staré hrdinské příběhy a básně byly předávány mezi generacemi pouze ústně. Králové nevystupovali jako soudci a většinou ani nemohli vydávat zákony. Pozice brithemů byla nenahraditelná. Náboženství, básně, dějeprava – to vše bylo doménou druidů, kteří jediní se mohli svobodně pohybovat po celém Irsku a těšili se velké vážnosti (3).

Příchod křesťanů v pátém století byl už zmíněn výše. Vztahy s místními náboženskými autoritami – které reprezentovali druidové – byly zpočátku napjaté. V 5. a 6. století ještě biskupové zakazovali křesťanům, aby svoje spory předkládali světským soudům, tedy pohanským brithemům. V této době existovaly v Irsku tři typy škol. Církevní školy latinské, irské školy zákonů a irské školy básnické. Výuka ve všech typech těchto škol byla náročná, i když dvě posledně jmenované nevyučovaly čtení a psaní (vše bylo zpaměti). V sedmém století se latinská a irská vzdělanost začínají navzájem významně propojovat. Brithemové se většinou stávají křesťany a osvojují si znalost písma. Církev se nestavěla nepřátelsky ani k irským básníkům, takže ústní slovesnost byla z větší části zaznamenána a uložena v klášterních knihovnách. „Protože Bohu lze sloužit nejen v latině, ale i v irštině, napsal kdosi gramatiku irského jazyka a klerici mluvili při školní výuce irsky.“ (4)

V sedmém a osmém století (tomuto období se říká „zlatý věk Irska“) mnoho starších irských klášterů dosáhlo velkého bohatství a moci. Velké kláštery byly obvykle snadno přístupné, protože ležely při hlavních cestách. Sloužily jako střediska, kde mohli věřící nalézt útočiště, konat pokání, kde byly hospice a nižší a vyšší školy. Jiné kláštery byly na osamělých místech, na ostrovech v Atlantiku nebo na nepřístupných útesech. „Život jistě nebyl nijak snadný a o tom, co si mysleli obyčejní lidé, víme jen velmi málo, obecně vzato se však dá říci, že tehdejší společnost žila v poměrném blahobytu, vytvořila mnoho krásného a Irové se o svou vzdělanost i umění ochotně dělili s jinými národy. ...Také v Anglii v tuto dobu vznikaly kláštery a školy a do Irska, po určitou dobu, jezdili angličtí studenti za dalším vzděláním. Irové přivítali nové žáky laskavě, poskytli jim knihy i učitele a za výuku nevyžadovali žádnou odměnu.“ (5) Irští mniši přinášejí evangelium a vzdělanost i na kontinent, do dnešní Francie, Belgie, Německa, Švýcarska, Rakouska a Itálie. Příkladem irského křesťanského umění z této doby je Kniha z Kellsu (vznik kolem roku 800), která se dochovala dodnes. Na její krásné ilustrace se můžete podívat na wikipedii. Irové putovali do světa, obraceli pohanské národy na víru, zakládali na kontinentě knihovny, psali učená díla a pomáhali vytvářet podmínky pro rozkvět vzdělanosti, který nastal v Galii v 9. stolení. (6)

Dublin

Poslední den jsme prožili v Dublinu, pulzujícím velkoměstě s mnoha tradičními bary s živou hudbou. V noci je určitě vše ještě živější. Chodci často přecházejí ulice i na červenou. Alkohol v krvi řidiče je tolerován až do výše 0,8 promile. Ale za celý pobyt jsme zahlédli pouze jednu dopravní nehodu (na dálnici). V Dublinu dnes pracuje mnoho Afričanů i cizinců z dalších světadílů.

Na O´Connell Street, což je nejrušnější dublinská ulice se 121 metrů vysokou věží, jsme prošli kolem zpívající skupiny vyznavačů hnutí Haré Kršna. O několik desítek metrů dál jsme potkali křesťanskou evangelizační skupinu odněkud z Afriky. Byl jsem dojat. Před více než tisícem let přinášeli Irové křesťanství do Evropy. Dnes na dublinské ulici potkávám jako hlasatele evangelia Afričany. Irsko a celá Evropa už zase potřebují misionáře.

Poznámky:

1 - St. Enda, Irish monastic pioneer, remembered March 21 (zde)
2 - Dějiny Irska, T.W. Moody, F. X. Martin a kol., Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1996, str. 45
3 - Dějiny Irska str. 32
4 - Dějiny Irska str. 56
5 - Dějiny Irska str. 60
6 - Dějiny Irska str. 63