V neděli 16. října 2016 bylo na TV Noe možné shlédnout film „Pro větší slávu“ s podtitulem „Skutečný příběh Cristiady“. Nemohl jsem si nechat film ujít, už proto, že mne toto téma již dlouho zajímá. Film není zcela nový (2012), televize Noe však pracovala na českém znění, což nějakou dobu trvalo. Byl to pro mne zážitek. Pokud jste o cristeros ještě neslyšeli, pak si během 145 minut můžete udělat představu o tom, proč a jak bojovali.

Pro větší slávu. Mexiko 2012.

Vzhledem k tomu, že se nejedná o válečný film, lze tvůrcům odpustit, že zatímco cristeros se při střelbě trefí vždy, federálové jen málokdy. Realita byla taková, že ztráty na obou stranách se pohybovaly přibližně kolem padesáti tisíc. Pro mne osobně je nejsilnější scénou poprava čtrnáctiletého José Sanchese del Río (prohlášen za svatého v říjnu 2016). Jeho kmotr - místní starosta – mu domluvil propuštění, pokud se zřekne víry v Ježíše Krista. Ještě před popravou byl krutě mučen. Starosta Josého přesvědčuje: „vždyť jsou to jen slova“, o nic nejde. Stále stejné příběhy křesťanských mučedníků – ať už to bylo v prvních staletích, v Mexiku dvacátých let nebo dnes na územích ovládaných Islámským státem (ale i na řadě dalších míst).

Velmi sympatická mi byla i postava generála Gorostiety (Andy García). Cristeros si ho najali za nemalé peníze, postupem času však Enrique Gorostieta přijal jejich boj za svůj. A pak to Mexiko dvacátých let – nádhera.

Film končí relativně optimisticky: v roce 1929 byla uzavřena dohoda mezi církví a státem, cristeros složili zbraně a bohoslužby byly opět obnoveny. Realita počátku třicátých let byla o poznání horší. Dohoda mezi církví a státem byla totiž tajná a nebyl nikdo, kdo by na její dodržování dohlížel. Aby mohli kněží působit, potřebovali od státu „registraci“ (u nás to byl po únoru 1948 „státní souhlas“). Počet kněží s registrací byl na mnoha místech Mexika v první polovině třicátých let drasticky omezován, takže někde připadal jeden kněz na desítky tisíc věřících. Bývalí vůdci cristeros, kteří na základě dohody složili zbraně, byli vyhledáváni a vražděni ve svých bytech. Proto také ve třicátých letech začínají nová povstání – tentokrát ale duchovní povstalce postihují církevními tresty. Zákaz konat bohoslužby na veřejných prostranstvích - stejně jako zákaz nosit na veřejnosti ornát - platil až do devadesátých let. Povstání cristeros mělo být v Mexiku zcela zapomenuto. Ve školních učebnicích o něm nebylo ani slovo. V roce 2012 se film v Mexiku promítal také s podtitulem „Historie Mexika, kterou vám chtěli zatajit“.

Od dvacátých do devadesátých let minulého století byla v Mexiku u moci Instituční revoluční strana (PRI). Přestože se jednalo o vládu jedné strany, PRI nebyla formálně nijak spojena s tehdejším Sovětským svazem. Jak by možná řekl Vladimír Palko, v PRI nebyli Leninovi bratři, ale Leninovi bratranci. Levicoví liberálové, kteří dnes mají rozhodující vliv od Washingtonu po Berlín. Bořitelé „starých pořádků“, kteří, stejně jako tehdy v Mexiku, tak i dnes na celém Západě, chtějí veškeré křesťanské hodnoty vytlačit z veřejného prostoru.

Letos je to devadesát let, co Povstání cristeros začalo. Až bude 20. listopadu slavnost Ježíše Krista Krále, můžete si vzpomenout na generála Gorostietu, José Sanchese del Río, mnohé další mexické mučedníky a na všechny cristeros, kteří bojovali a umírali se slovy „Viva Cristo Rey“ - ať žije Kristus Král.