- Základní údaje
- Napsal Jaroslav Jána
Je to už dvacet let. Tenkrát jsme skoro všichni věřili tomu, co nám sdělovala média. Srbové prý masakrovali a vyháněli albánské obyvatelstvo, za jehož práva bojovala Kosovská osvobozenecká armáda. Kdo jiný by se mohl zastat Albánců, než USA a jejich spojenci? A tak jsme proti útoku na Srbsko nic neměli.
Bombardování Bělehradu na jaře 1999
Dnes již alespoň někteří vědí, že všechno bylo jinak. Kde hledat informace? Pokud se chcete o Srbsku a jeho dávné i novodobé historii dozvědět více, mohu doporučit knihu profesora Rajko Dolečka „Sága českého lékaře po 92 letech“, která vyšla v roce 2017. Profesor Doleček prožil druhou světovou válku právě v Srbsku, které považoval za svoji druhou vlast. Také o událostech, ke kterým došlo před 20 lety, se v knize často zmiňuje.
- Základní údaje
- Napsal Jaroslav Jána
V neděli 16. října 2016 bylo na TV Noe možné shlédnout film „Pro větší slávu“ s podtitulem „Skutečný příběh Cristiady“. Nemohl jsem si nechat film ujít, už proto, že mne toto téma již dlouho zajímá. Film není zcela nový (2012), televize Noe však pracovala na českém znění, což nějakou dobu trvalo. Byl to pro mne zážitek. Pokud jste o cristeros ještě neslyšeli, pak si během 145 minut můžete udělat představu o tom, proč a jak bojovali.
Pro větší slávu. Mexiko 2012.
Vzhledem k tomu, že se nejedná o válečný film, lze tvůrcům odpustit, že zatímco cristeros se při střelbě trefí vždy, federálové jen málokdy. Realita byla taková, že ztráty na obou stranách se pohybovaly přibližně kolem padesáti tisíc. Pro mne osobně je nejsilnější scénou poprava čtrnáctiletého José Sanchese del Río (prohlášen za svatého v říjnu 2016). Jeho kmotr - místní starosta – mu domluvil propuštění, pokud se zřekne víry v Ježíše Krista. Ještě před popravou byl krutě mučen. Starosta Josého přesvědčuje: „vždyť jsou to jen slova“, o nic nejde. Stále stejné příběhy křesťanských mučedníků – ať už to bylo v prvních staletích, v Mexiku dvacátých let nebo dnes na územích ovládaných Islámským státem (ale i na řadě dalších míst).
- Základní údaje
- Napsal Jaroslav Jána
Vracel jsem se vlakem z Prahy domů. Někdo z cestujících měl puštěné rádio, ze kterého jsem zaslechl první zprávy o teroristických útocích na mrakodrapy v New Yorku. Večer jsem strávil u televize mnoho hodin. Když Spojené státy zahájily válku proti Talibanu v Afganistánu, nepochyboval jsem o tom, že je to správné.
- Základní údaje
- Napsal Jaroslav Jána
Pamatujete si ještě jak to tehdy bylo? V srpnu 2013 již zuřila v Sýrii občanská válka. Najednou, kdesi na předměstí Damašku, došlo k útoku chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo. Podle zpráv v médiích hlavního proudu stál za útokem prezident Asad. CNN zveřejnila drastické záběry zasažených a „Americký ministr zahraničí John Kerry přiznal, že sdílením videa chce americká vláda přesvědčit občany a Kongres o nutnosti vojenského zásahu proti syrskému režimu.“(1) Rusko a další země byly sice proti, nicméně se zdálo, že není síly, která by americký útok na Sýrii zastavila. A přesto tenkrát k americko – francouzské agresi nedošlo. Intervence nebyla odvrácena silou. Američany nezastavily hrozby Bášara Asada, že Sýrie pro ně bude druhým Vietnamem, ani ruské válečné lodi, které připluly k břehům Sýrie.
Ruské válečné lodi u břehů Sýrie 10.9.2013. Foto: RIA NOVOSTI
- Základní údaje
- Napsal Jaroslav Jána
Bylo mi 18 let. Dny po 17. listopadu 1989 jsem prožíval na pražských ulicích jako student – byl jsem neskonale šťastný. Takováto euforie prý ale může trvat nanejvýš několik týdnů.
