Když mi bylo osmnáct, chtěl jsem odejít do Kolumbie. Vždy mne fascinovala města ležící vysoko kolumbijských horách. Tam se ale děj románu, jehož autorem je Gabriel García Márquez, neodehrává. Když se podíváte na mapu Kolumbie, na severovýchodě objevíte bažiny – a to je místo, kde se mělo nacházet městečko Macondo, do něhož se během četby Sta roků samoty přenesete. Ostatně nedaleko odtud se Márquez narodil a vyrůstal.

Dnešní Rihoacha. Odtud vyšli románoví hrdinové a založili Macondo. Foto: eltiempo.com

V románu se mísí realita s fantazií. Macondo zakládá spolu s několika druhy a jejich rodinami José Arcadio Buendía, je to někdy po roce 1830, kdy už je Kolumbie (Nová Granada) samostatná. On, jeho manželka, synové, dcery, vnuci a pravnuci jsou pak hlavními hrdiny. Osada je nejprve zcela odříznutá od okolního světa, čas od času přijíždějí kočující cikáni, a ukazují osadníkům novinky jako magnet nebo dalekohled. Dokáží vyrobit led, za poplatek vozí zájemce na létajícím koberci. Když po mnoha desítkách let přijede kdosi s horkovzdušným balónem, nikoho to příliš nezaujme, protože mnozí se vznesli už dříve na létajícím koberci. Není zde soudce, starosta ani farář. Manželka José Arcadia však jednou objeví cestu přes bažiny do blízkých vesnic a vše se začíná měnit. Macondo roste, stěhují se sem další osadníci, přichází soudce pověřený vládou, začíná se stavět kostel. Až po mnoha letech je založen hřbitov, protože do té doby v Macondu nikdo nezemřel. 

Občanské války mezi liberály a konzervativci

Aureliano Buendía, syn José Arcadia, si bere za manželku Remedios, nejmladší dceru soudce, ještě nezletilou. Ta si s sebou spolu s věnem přináší své oblíbené hračky, protože si s nimi stále ještě hraje. Po tragické smrti Remedios začíná první občanská válka. Aureliano Buendía se prohlašuje plukovníkem a stává se jedním z vůdců liberálního vojska. Macondo se na několik měsíců stane baštou liberálů. V kostele jsou zakázány bohoslužby, farář nesmí vycházet na ulici. Kdo je podezřelý ze spolupráce s konzervativci, je popraven. Jeden z příbuzných plukovníka Buendíi se zamiluje do vlastní tety a chce si ji vzít za manželku. U svých liberálních druhů nachází pochopení: „proto přece bojujeme proti farářům, aby sis mohl vzít i svoji matku“. Brutalita na obou stranách, mladí muži musejí do války, aniž by věděli, za co vlastně bojují. Všude tisíce mrtvých a zbídačených. Po letech válek plukovník Aureliano Buendía podepisuje dohodu s vládou a povstalci skládají zbraně. V této době už má sedmnáct synů se sedmnácti různými ženami. 

Pokud si chcete udělat obraz o občanských válkách, které decimovaly Kolumbii v 19. století, pak Sto roků samoty je jedním z nejlepších zdrojů. Gabriel García Márquez vše slyšel podrobně vyprávět od svých prarodičů. 

Příkladné křesťany mezi postavami románu hledáme jen těžko. Promiskuita, nevěstince, nevěra – v důsledku toho všeho někteří z hrdinů románu ani nevědí, kdo jsou jejich skuteční rodiče. Kladnou postavou je Úrsula, manželka Josého Arcadii, která žije v Macondu od jeho založení až do svých sto čtyřiceti let. Amaranta se sice modlí, ale jen za to, aby „nemusela zavraždit svoji sokyni“, které záviděla snoubence. Nehodná modlitba je vyslyšena – jed, který Amaranta měla připravený pro svou sokyni, omylem vypije mladičká Remedios, kterou měli všichni rádi, dokonce i Amaranta. Rodina Buendiů se zahalí do smutku a svatba je odložena. 

Americká banánová společnost a vlak plný mrtvol

Do Maconda je doveden telegraf a nakonec je postavena i železnice. Přichází americká banánová společnost a zakládá v Macondu plantáže. Vedení společnosti sídlí v budovách ohraničených elektrickým plotem a chráněných drsnou ochrankou. Místní dělníci jsou vykořisťováni a plukovník Aureliano Buendía prohlásí, že ozbrojí svých sedmnáct synů a půjdou na Američany. Následně jsou všichni jeho synové zavražděni. Konflikt mezi vedením společnosti a dělníky se dále vyostřuje. Do čela stávky se postaví José Arcadio Segundo Buendía. Vláda však do Maconda dopraví stávkokaze, aby nahradili místní dělníky. Dochází k pouličním bitkám a vláda posílá do Maconda vojáky. Stávkující jsou zavoláni i se svými rodinami na nádraží, pod záminkou, aby si vyslechli poselství vlády. Stávka je označena za rebélii, všichni se mají do pěti minut rozejít. Protože neuposlechnou, zahájí vojáci palbu. Všichni jsou zastřeleni, jejich těla naložena do vlaku a pak naházena do moře. Přežije jediný – José Arcadio Segundo. Vládě se masakr podařilo utajit. Kdo o tom věděl, bál se mluvit. V tisku byla šířena verze, že došlo k dohodě a že stávkující přistoupili na návrh vlády. Hromadná vražda byla označena za konspirační teorii, jak bychom řekli dnes. 

Gabriel García Márquez (1927-2014), 1982 Nobelova cena za literaturu. Foto: El País

Zánik Maconda

„Všeho do času, Pán Bůh navěky“ - toto přísloví mi přišlo na mysl při četbě Sta roků samoty. Některé z postav, nadané mimořádnými schopnostmi o tyto postupem času přicházejí. Plukovník Aureliano Buendía měl často předtuchy, které mu několikrát zachránily život. S přibývajícím věkem předtuchy zmizely. Zakladatel Maconda José Arcadio Buendía se sice dožije vysokého věku, ale v posledních letech svého života přichází o rozum, a stráví celé roky pod jednoduchým přístřeškem, přivázán ke stromu. Jeho manželka Úrsula několik let před smrtí oslepne. 

Začne pršet a prší v kuse několik let. Banánová společnost z Maconda odchází, město se propadá do bídy, všude je bahno, nedá se nic dělat. Když déšť ustane, většina domů je rozpadlých. Aureliano Segundo Buendía byl jedním z nejbohatších v Macondu, pořádal velkolepé hostiny a nechal svůj dům vytapetovat bankovkami. Když deště ustaly, živil se prodejem losů, které nabízel po domech, než zemřel na rakovinu hlasivek. 

Poslední žijící z rodu Buendíů, mladý Aureliano, zahyne během vichřice při zhroucení polorozpadlého domu. Jeho život končí právě ve chvíli, kdy rozluští tajemné rukopisy, jejichž studiem strávil mnoho let. Sto let po založení Maconda tak zaniká rod Buendíů, stejně jako samotné město. 

Léta blahobytu a hojnosti mohou být snadno vystřídány bídou, prosperující město (nebo celá země) se snadno může změnit v trosky. Ale teprve v době nemoci, stáří nebo chudoby dokáží někteří z hrdinů románu „zpytovat svědomí“ - přemýšlet o tom, co má v životě skutečně cenu, co udělali špatně, komu ublížili. 

Zastavit se a ptát se co je správné (co je Boží vůle) v době hojnosti a blahobytu, na vrcholu kariéry – to není snadné. Přesto se o to máme snažit, jak nás k tomu často vybízí evangelium.