V některých případech nám román může povědět o historii více, než odborná publikace. Victor Hugo události let 1789 – 1793 velmi pečlivě studoval. Od svých rodičů znal dobře oba znepřátelené tábory: royalisty i stoupence revoluce. Zatímco jeho otec byl generálem francouzské revoluční armády, jeho matka obdivovala povstalce, kteří ve Vendée bojovali se zbraní v ruce za obnovu monarchie a tradiční křesťanské hodnoty.

Poprava Ludvíka XVI. 21. ledna 1793. Zdroj zde.

Rozdělená společnost

Dnes často slyšíme o rozdělené společnosti. V roce 1793 byla Francie rozdělena ještě hlouběji a ostřeji. Revoluce neponechala ze starých hodnot téměř nic. Král, šlechtické tituly, kláštery – to vše bylo odstraněno, král popraven. V řadě klášterů byli v roce 1793 popraveni všichni řeholníci a řeholnice. Církev, jako jeden ze symbolů sterého světa, měla zmizet. Názvy měsíců byly změněny, sedmidenní týden byl prodloužen na desetidenní. Majetek šlechty a klášterů byl zabaven a rozdělen mezi rolníky. Revoluce hledala své nepřátele, a gilotina se téměř nezastavila. V prosinci 1793 vydalo revoluční Direktorium rozkaz vyvraždit ve Vendée obyvatele v 778 farnostech.

Všichni tři hlavní hrdinové románu pocházejí z Vendée. Markýz Lantenac je jedním z vůdců royalistického povstání. Tento starý šlechtic se snaží vytvořit podmínky pro vylodění anglického vojska. Je nemilosrdný – když obsadí vesnici, která podporovala republikány, nechá všechny obyvatele – kromě dětí – postřílet. Na jeho panství před revolucí působil kněz Cimourdain, který měl na starost výchovu a vzdělání Lantenacova synovce Gauvaina. Ve Vendée se nakonec všichni potkávají. Proti Lantenacovi stojí Gauvain a Cimourdain.

Kněz a šlechtic na straně revoluce

Gauvain je vynikajícím stratégem a odvážným velitelem. Revoluční Výbor pro obecné blaho však registruje jednu jeho „slabinu“: je příliš milosrdný. Propouští zajatce a ti se pak často znovu zapojují do bojů na straně povstalců. Gauvain je idealista, chce svojí dobrotou získat pro revoluci každého: „bojoval jsi za krále, republika ti dává milost“ - tak jedná se zajatým royalistou, který ho před několika hodinami chtěl zabít.

Bývalý kněz Cimourdain nadále věří v Boha, přestože se stal horlivým revolucionářem. Odchází do Vendée s pověřením Výboru pro obecné blaho. Má nechat popravit každého, kdo by nějak podporoval nebo ukrýval markýze Lantenaca. Je pověřen dozorem nad svým bývalým žákem, Gauvainem, kterého má rád jako vlastního syna.

Oba revolucionáři, přestože jsou si osobně velmi blízcí, mají odlišný názor na to, jak má být zacházeno s odpůrci. Cimourdain se ptá Gauvaina: „Proč jsi propustil na svobodu ty jeptišky z kláštera Saint-Marc-le-Blanc?“ - „Neválčím se ženami“ - odpověděl Gauvain. „Ty ženy nenávidí lid. A v nenávisti se vyrovná žena deseti mužům. Proč jsi odmítl poslat před revoluční tribunál tu spřež starých fanatických kněží zajatých v Louvigné?“ „Neválčím se starci.“ „Starý kněz je horší než mladý. Vzpoura je mnohem nebezpečnější, hlásají-li ji šediny. Lidé mají důvěru k vráskám. Jen žádný nemístný soucit, Gauvaine.“

Oba dva, Gauvaine i Cimourdain, zůstávají věrni svým ideálům až do konce. Markýz Lantenac je obklíčen republikánským vojskem v malé pevnosti. Podaří se mu uprchnout tajnou chodbou. Po krátké době se ale vrací zpět, aby zachránil tři děti z hořícího pevnosti – on jediný měl u sebe klíč od pancéřových železných vrat, za kterými byly děti uvězněny. Když Lantenac snese po žebříku poslední dítě, je zatčen a postaven před revoluční tribunál, který ho odsuzuje k trestu smrti. Gauvain ale dospěje k přesvědčení, že díky záchraně tří dětí by měl být markýz osvobozen a pomůže mu uprchnout z vězení. Ke svému činu se ráno přizná. Také Cimourdain zůstává věrný svým zásadám. Pověření, které dostal od Výboru pro obecné blaho, mu nařizuje, aby nechal popravit každého, kdo by pomohl markýzi Lantenacovi k útěku. Gauvain je popraven, přestože vojáci pro něho žádají milost. Hned poté, co gilotina ukončila Gauvainův život, se ozve výstřel. Cimourdain sice dostál své revoluční povinnosti, ale nechtěl žít dál s tím, že nechal popravit člověka, kterého měl na světě nejraději.

Nepřátelé revoluce

Mezi stoupenci revoluce jsou i křesťané – ostatně stejně, jako je tomu dnes. Cimourdain v jednom dialogu vysloví větu: „Později pochopíte, a to když ne vy, tak vaše děti, anebo děti vašich dětí, že vše, co se děje, děje se proto, aby se naplnily vyšší zákony, a že z revoluce promlouvá Bůh.“ V konventu hlasovalo pro popravu Ludvíka XVI. kromě jiných také 18 bývalých kněží. O popravě krále se hlasovalo veřejně a stoupenci popravy zvítězili o jediný hlas.

Kdo jsou nepřátelé revoluce? Cimourdain to vysvětluje: „Ano, tento významný rok (1793) nezná slitování, to je jeho charakteristický rys. … Revoluce má nepřítele ve staré společnosti a nemůže s ním mít slitování, právě tak jako lékař nemá slitování s nákazou, která je jeho nepřítelem. Revoluce vyhlazuje království v osobě krále, aristokracii v osobně šlechtice, despotismus v osobě vojáka, pověru v osobě kněze … Je to strašlivá operace, ale revoluce ji provádí jistou rukou. … Chirurg se podobá řezníkovi; a může budit i dojem kata. Každá revoluce je vášnivě oddána svému osudovému dílu. Zmrzačuje, ale zachraňuje.“

Revoluce pokračuje i v dnešních dnech. Názory, které konzervativní komentátoři a politici mohli svobodně prezentovat před 30 lety, jsou dnes vydávány za extrémistické nebo jsou v některých zemích považovány za trestný čin. Rodiče, kteří odmítnou své děti posílat na hodiny liberální sexuální výchovy, jsou vystaveni trestnímu stíhání (Německo). Soudce, který odmítne přidělovat děti k adopci homosexuálním párům, je odvolán a dostane vysokou pokutu (Španělsko). Letuška, která při své práci mnoho let nosila na krku křížek, je svým zaměstnavatelem nucena ho odložit, nebo odejít. Když se odvolá k soudu, prohraje (Velká Británie). Stát rozhoduje o ukončení léčby (tedy o ukončení života) těžce nemocných pacientů i proti vůli rodičů, kteří chtějí pokračovat v léčbě na své náklady v zahraničí. Evropský soud pro lidská práva tento postup schválí. Švédský kazatel, který kritizuje homosexuální jednání na základě biblických textů, je za své kázání souzen. Není toto revoluce? Co to tedy je, když dnes nemůžete nahlas vyslovit názory, které byly ještě před třiceti lety běžné?

Victor Hugo (1802 - 1885)

Victor Hugo v románu několikrát opakuje myšlenku, že větších vojenských úspěchů dosahují ti, kdo jsou bezohlednější a krutější. Platí to jak pro royalistické povstalce, tak pro revolucionáře. V závěru knihy ale na postavách markýze Lantenaca i Gauvaina vidíme, že cennější než zvítězit v bitvě je milosrdenství a rozhodnutí obětovat se pro druhé. Cesta na popraviště pak může pokračovat až k nebeské bráně. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25,40)