Sýrie je zemí, kde žili křesťané už v době, kdy ještě ani nebyly sepsány biblické knihy Nového zákona. Téměř každý zná příběh a o obrácení apoštola Pavla (tehdy ještě Saula), když jel do Damašku (Skutky apoštolů, 8. kapitola). Po třech staletích se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše. Od roku 395 Sýrie patřila pod byzantskou vládu, až do roku 634. Tehdy byla tato provincie dobyta muslimskými Araby. Pod muslimskou vládou se během následujících staletí křesťané postupně stali menšinou. Nicméně menšinou významnou.

19.4.2020. Prezident Asad blahopřál představitelům křesťanských církví k Velikonocům. Zdroj zde.

O životě syrských křesťanů v současnosti se lze mnohé dovědět právě v knize „Moje milovaná Sýrie!“ (Karmelitánské nakladatelství, 2017). Kniha je kratičká, jsou to vlastně rozhovory novinářky Charlotte d‘Ornellas s katolickým patriarchou Antiochie Řehořem III. Lahamem. Ten se narodil v Sýrii v křesťanské rodině v roce 1933 a v čele antiochijského patriarchátu stál v letech 2000 – 2017. Pokud si knížku přečtete, otevře se vám nový pohled na Sýrii. To platí pro obě strany dnešní české rozdělené společnosti.

Protivládní demonstrace i povstalci byli financováni ze zahraničí

Média hlavního proudu (ČT, ČRo, CNN, BBC, Reuters, NYT, ….) vykreslují již 9 let trvající občanskou válku v Sýrii jako povstání obyvatelstva proti prezidentu Asadovi. Ten je popisován jako nejstrašnější diktátor na současném Blízkém východě. Je to ale úplně jinak. Povstání proti režimu bylo od samého počátku financováno a organizováno ze zahraničí. Patriarcha Řehoř III. mluví o začátku konfliktu: ‚Každý rok trávím Vánoce v Egyptě u melchitských katolíků, jejichž patriarchou také jsem, a vzpomínám si na svůj pobyt v roce 2010, kdy už byla v jejich zemi krize. Pozoroval jsem, co se děje, a byl jsem rád při pomyšlení, že tohle se v Sýrii nikdy nestane. Bylo to pro mne nepředstavitelné. Do vlasti jsem se vrátil v lednu 2011. A v březnu vypukla před mýma ohromenýma očima válka. Myslím, že vysvětlení je prosté: Tahle válka není syrská. Je uměle vyvolaná. A s ubíhajícími roky to tvrdím se stále větší jistotou.‘ Řehoř III. mluví o tom, že odměny za účast na protivládních demonstracích byly vyšší, než běžná mzda. Stejně tak i část syrských mužů odešla bojovat na stranu povstalců kvůli žoldu.

O syrském režimu sice nelze hovořit jako o demokracii v našem smyslu slova, ale z arabského průměru nijak nevybočuje. Patriarcha si stěžuje, jak se církevní představitelé ze Západu bojí navštěvovat křesťany v Sýrii, protože by prý tamní režim požadoval, aby mu nějakým způsobem vyjadřovali podporu. Nic takového se ale neděje.

Soužití křesťanů a muslimů

Značná část knihy je věnována soužití křesťanů a muslimů v Sýrii. Vztahy byli (před válkou) velice dobré. Když měl patriarcha první mši ve své rodné vsi, přišli i muslimští sousedé, aby mu pogratulovali k vysvěcení na kněze. O Vánocích dostává přání od místního imáma, který na přání přidává několik veršů z Koránu, kde se mluví o Ježíši. Naopak, Řehoř III. posílá imámovi přání k začátku ramadánu. V době války je vše horší, křesťané, kteří zůstali, se někdy musí naučit žít vedle vrahů svých blízkých. Ale i teď, zejména na územích kontrolovaných vládou, soužití funguje. Křesťané ale nemají stejná práva, jako muslimové, ani se nesmí (a nikdy nesměli) snažit získat jakéhokoliv muslima, aby se stal křesťanem. Přesněji řečeno, nesmí žádného muslima vyzvat, aby se nechal pokřtít (a pokud se muslim nechá pokřtít, může být podle práva šaríja odsouzen k trestu smrti).

Jak se křesťané vyrovnávají s tím, že se žádní muslimové nemohou stát členy církve? Patriarcha Řehoř III. k tomu říká: ‚… je potřeba předávat radost evangelia a nelpět na formě, když je kolem tak veliké nebezpečí. Jednou jsem se setkal se setrami v Súdánu, které byly smutné, protože byly všechny staré, strávily své životy péčí o muslimy a neměly nikoho – žádného křesťana - , který by pokračoval v jejich díle. Řekl jsem jim: „Ale vždyť vy jste obklopené samými křesťany!“ Namítly, že to jsou všichni muslimové. Odvětil jsem: Tito lidé, kteří vás mají rádi, obdivují vás, váží si vašich darů, to jsou křesťané. Jsou přece křesťané křtem, křesťané touhou a křesťané mučednictvím. Není potřeba tlačit na pilu, když hrozí smrt, když křesťanství zakazuje zákon, je třeba se obracet k srdcím, aby se lidé stali křesťany. Věřím, že mnoho z nich už křesťany je.“ Je třeba svědčit, předávat, a ne se znepokojovat věcmi, které náležejí Bohu.‘

Na příkladu Sýrie vidíme, že křesťané v zemích s muslimskou vládou žít mohou, a dokonce toto soužití může být relativně poklidné. To je ale možné jen za předpokladu, že uznávají nadřazenost islámu a přijímají to, že jsou občany druhé kategorie. Chceme být za několik desítek let ve stejné situaci také v Česku?

Migrace

Kniha se nevyhýbá ani tématu migrace. Patriarcha k tomu říká: ‚Je pro nás nesmírně obtížné zůstat ve spojení s těmi, kdo už odešli. Mnohdy vůbec nevíme, kde jsou. Vím ale, že mnozí z nich jsou velmi nešťastní, a proto nebudu nikdy nikoho nabádat, aby odcházel. Mám zprávy o některých těchto rodinách. Jsou buď v uprchlických táborech nebo ve čtvrtích evropských měst s velmi agresivním muslimským obyvatelstvem. Tito muslimové pocházejí z jiných zemí, než je Sýrie, neznají křesťany a velmi krutě je diskriminují. Pro naše věřící je velmi bolestné setkávat se znovu s tím, před čím, jak se domnívali, utekli. Někteří mluví o ještě horším útlaku, než panuje v arabských zemích!‘

Jak můžeme pomáhat Sýrii

V současnosti se sice o Sýrii mnoho nemluví, protože tématem číslo jedna je koronavirus. Před vypuknutím pandemie byla situace následující: USA okupovaly na východě syrská ropná pole (právem silnějšího, zřejmě aby měly z čeho platit přítomnost svých vojáků na Blízkém východě) a syrská armáda se snažila znovu dobít provincii Idlíb. ovládanou džihádisty. „Pomocí“ USA a Evropské unie jsou v současné době sankce, které vedly k dramatickému zhoršení životních podmínek obyvatelstva, takže poslední zima byla pro mnohé nejhorší za poslední roky. Humanitární pomoc Západu směřuje pouze na území syrského Kurdistánu. Ze států EU pomáhá Sýrii jen Maďarsko. Největší pomocí, kterou by Česko mohlo Sýrii poskytnout, by bylo zasadit se o zrušení sankcí a v rámci možností také účast na obnově válkou zničené Sýrie. Alespoň to bychom mohli udělat, když už nemůžeme ukázat prstem směrem na západ, na skutečné „damašské řezníky“.

Na závěr ještě několik slov patriarchy Řehoře III.: ‚Chci těm, které láká odchod, také říci, že toto drama emigrace vyvolává vážné obavy o naší budoucnost: Jak bude naše země vypadat bez lidí, kteří by ji hájili a dali do pořádku? Bez lidí, kteří by mohli založit rodiny? A chci zároveň zdůraznit jedno: Opravdu naše věřící obdivuji. Říkám to s hrdostí a s vděčností: Jsem u svých věřících už šest let ve škole víry (rozhovory proběhly v roce 2016). … I naše školy fungují dál, navzdory drancování a zavírání… Všichni se spojili, aby válka nedoléhala na děti aspoň ve škole. Je to mimořádně důležité pro budoucnost této země: nemůžeme nechat vyrůstat generaci bez vzdělání. Někteří mají velká traumata z toho, co viděli nebo slyšeli, ale ani ty neopouštíme. S UNICEFem jsme vybudovali pětačtyřicet center pro traumatizované děti, kde je dnes 13.000 dětí! Jsou budoucností naší země, nepřipadá v úvahu, že bychom je opustili.‘

Také v Sýrii se o letošních Velikonocích nemohli křesťané účastnit Bohoslužeb, z důvodu epidemi Covid-19. Zdroj zde.