Doba byla jiná, ale lidé jsou stále stejní. Fjodor Michailovič Dostojevskij napsal román Zločin a trest v roce 1866. Hlavní postavou je student Rodion Raskolnikov. Jak se z mladého člověka stane vrah? Jeho matka a sestra tvrdě pracovaly, aby Rodion mohl studovat. Z univerzity ale odchází a začíná připravovat zločin – vraždu lichvářky, u které již zastavil několik drobností. Je přesvědčen, že může dokázat veliké věci, ale brání mu v tom jeho chudoba - nemá ani na zaplacení nájmu. Tento problém má být vyřešen zabitím a oloupením stařeny.

Vladimír Koševoj (Raskolnikov) a Věra Karpovová (stařena - lichvářka) v seriálu Prestupljenije i nakazanije (2007)

Krátce před osudným dnem má Raskolnikov živý sen (i skrze sen k nám může mluvit Pán Bůh) – jde jako sedmiletý chlapec po ulici se svým otcem. Jdou kolem hospody, ze které vychází skupina opilců. Poblíž stojí vůz, do kterého je zapřažena stará kobyla. Její majitel zve kumpány, že je všechny sveze, ať si vezmou do rukou biče, že pojedou tryskem. Kobyla už je ale stará, a vůz plný lidí nemá sílu táhnout. Když rány bičem nepomáhají, je kobylka bita sochorem a nakonec zabita sekerou. Malý Rodion se k mrtvé kobyle ve snu rozběhne, pláče nad ní a objímá ji. Když se probudí, uvědomí si, že starou lichvářku chce zabít také sekerou. Raskolnikov je na chvíli rozhodnut od svého strašného záměru ustoupit. Prožívá obrovskou úlevu a modlí se: „Bože můj, ukaž mi cestu, a zřeknu se té své proklaté vidiny!“ Šel přes most a mírně, klidně hleděl na Něvu, na planoucí západ ohnivě rudého slunce. Ačkoliv byl sláb, necítil vůbec únavu. Jakoby se náhle provalil bolák, který se mu celý měsíc sbíral na srdci. Svoboda, svoboda!“Jeho dobrý úmysl ale dlouho nevydrží, když náhodou zjistí, že další den večer bude lichvářka sama doma. Raskolnikov zavraždí nejen stařenu, ale i její nevlastní sestru, která se nečekaně vrátila domů.

Na cestě do pekla

Dvojnásobná vražda Rodiona změní, začne nenávidět svoji matku i sestru, které se pro něho tolik obětovaly. Ztrácí zbytky víry v Boha, utíká před svým přítelem Razumichinem, který se o něho staral v době jeho nemoci. Když policie začne vraždu vyšetřovat, padne první podezření na dělníky, kteří v domě, kde došlo k vraždě, pracovali. Ale komisař Porfirij Petrovič postupně dochází k přesvědčení, že vrahem je Raskolnikov. Měl totiž u stařeny zastaveno několik věcí, ale přihlásil se o ně až jako poslední, po mnoha dnech. A navíc tu byl Rodionův článek, zveřejněný v univerzitním časopise. Zde Raskolnikov rozvinul myšlenku, že velkým osobnostem historie nevyčítá, když na své cestě ke slávě někoho připraví o život (Napoleon, Caesar, ...). Jinak řečeno, výjimeční lidé, podle něho, mají právo vzít někomu život, pokud by jim to umožnilo vykonat velké věci pro lidstvo. A za takto výjimečného člověka Raskolnikov sám sebe považoval.

Soňa donucená k prostituci

Při svých toulkách po Petrohradu se Rodion seznámí s notorickým alkoholikem Marmeladovem. Již několikrát kvůli pití ztratil práci. Má doma ženu a děti, nejstarší z nich, Soňa, pochází z předchozího manželství. Rodina žije v hrozné bídě – bydlí v jedné místnosti, v sousedních pokojích jsou další nájemníci. Matka je pološílená, navíc má pokročilou tuberkulózu. Děti mají jen jedny šaty, které jim matka pere přes noc. Přichází nabídka, jak by mohli získat peníze – matka v zoufalství souhlasí a tak je mladičká Soňa donucena stát se prostitutkou.

Komu je dovoleno hlásat evangelium

Raskolnikov je svědkem nehody, kdy opilý Marmeladov spadne pod kola vozu a ještě než zemře, je přenesen domů. Rodion dává pozůstalým peníze na zajištění pohřbu a poprvé potkává Soňu. Další den se znovu setkají a vedou spolu rozhovor: „… Copak výdělek není každý den?“ (Ptá se Soni Raskolnikov.) Soňa upadla do ještě většího zmatku, krev se jí znova nahrnula do tváře. „Ne“, šeptla zmučeně. „S Polječkou (mladší sestra Soni) to asi dopadne stejně,“ řekl náhle. „Ne, ne! To není možné! Ne!“ vykřikla hlasitě a zoufale, jako by ji někdo bodl nožem. „Ne, Bůh takovou hrůzu nedopustí!“ „Dopouští jinačí!“ „Ne, ne! Ji Bůh ochrání! Ji ano!“ tvrdila jako nepříčetná. „Ale vždyť možná ani žádný bůh není!“ namítl skoro škodolibě a se smíchem Raskolnikov a podíval se na ni. Sonina tvář se náhle strašlivě zkřivila, křečovitě v ní zacukalo. Podívala se na něho nevýslovně vyčítavě, chtěla na to něco říci, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen si náhle zakryla tvář dlaněmi a přehořce se rozeštkala. „Říkáte, že se Katěrině Ivanovně (nevlastní matka Soni) mate rozum. Vám samé se mate rozum!“ řekl po chvíli mlčení. … „A pověz mi konečně,“ řekl skoro divoce, „jak se v tobě může snášet taková hanebnost a taková podlost s docela opačnými a svatými city? Bylo by přece správnější a rozumnější vrhnout se rovnou po hlavě do vody a skoncovat s tím naráz!“ „Ale co bude s nimi?“ namítla slabým hlasem Soňa a trpitelsky k němu vzhlédla, ale přitom jako by ji jeho nápad vůbec nepřekvapil. Raskolnikov se na ni pozorně podíval. Vyčetl všecko z toho jejího pohledu. I ona už se tedy obírala tou myšlenkou. Možná, že v zoufalství už mnohokrát vážně pomýšlela na to, jak by naráz skoncovala se životem, tak vážně, že se nyní nepodivila jeho nápadu.

Rodion přemýšlí, co dává Soně sílu žít dál. Dochází k závěru, že již musí být pomatená. Když zjistí, že Soňa má na polici ruský překlad evangelia, chce, aby mu přečetla o vzkříšení Lazara.

Raskolnikov se k ní obrátil a vzrušeně se na ni díval. Ano, je to tak! Už se celá třásla ve skutečné, opravdové zimnici. Očekával to. Blížila se k větám o nesmírném a neslýchaném zázraku a její nitro naplnil vznešeně slavnostní pocit. Její hlas zvučel jako kov; to v něm tak zněla a dodávala mu pevnosti vítězosláva a radost. Řádky se jí slévaly, protože se jí tmělo před očima, ale to, co četla, znala zpaměti. Při posledním verši: „Nemohl-li ten, který otevřel oči slepého …“ snížila hlas a procítěně, vášnivě vyjádřila pochybnost, výčitku i hanu nevěřících, zaslepených Židů, kteří vzápětí, za několik okamžiků, padnou jako bleskem zasažení a s pláčem uvěří … „A on, on – také zaslepený a nevěřící – on to teď také uslyší a také uvěří, ano, ano! Za chvilečku, hned teď!“ snila při tom a chvěla se radostným očekáváním. ... Žádný zázrak se ale v tuto chvíli nestane. Namísto toho Rodion Soně nabídne, že s ní uteče pryč z Petrohradu a ještě jí oznámí, že ví, kdo zabil Lizevetu Ivanovnu. Následující den se Soně ke svému zločinu přizná.

Rozhovor Soni a Raskolnikova, z něhož jsem uvedl několik částí, je pro mne snad nejvíce povzbudivou částí knihy. I člověk, který je donucen dělat špatné (hříšné) věci a který před sebou nevidí žádné východisko, jen naprostou temnotu a beznaděj, se může obracet k Bohu a prosit ho a jeho modlitby budou vyslyšeny.

Polina Filoněnková v roli Soni. Prestupljenije i nakazanije (2007)

Nucené práce na Sibiři

Komisař Porfirij Petrovič navštíví Raskolnikova v jeho bytě a stanoví mu lhůtu, během které se sám může přiznat. Soud to jistě uzná jako polehčující okolnost. Také Soňa Rodiona přesvědčuje, aby se ke svému činu na policii doznal. To se nakonec stane a Raskolnikov je odsouzen k osmi letům nucených prací na Sibiři. Vnitřně ale zůstává stejný, svého činu vůbec nelituje. Zázrak, ve který Soňa doufala, když mu četla z Evangelia o vzkříšení Lazara, se stane až po mnoha měsících, na Sibiři, kam se Soňa za Rodionem odstěhovala.

Nebudete litovat

Pokud se do knihy Zločin a trest začtete, jsem přesvědčen, že nebudete litovat. Galerie postav je velmi pestrá. Krásná, čestná a hrdá Avdoťja Romanovna, sestra Raskolnikova, prohnaný boháč Lužin. Potkáte se také s revolucionářem Andrejem, který je stoupencem života v komuně a půjčuje pokrokářské knihy svým sousedům. Rozhovory studentů vám dají tušit, jaké byly jejich ideály a životní podmínky. A protože se jedná o zločin, seznámíte se i s metodami tehdejší policie.

F. M. Dostojevskij popisuje hrůzné životní podmínky chudých v 19. století. Řešení ale nevidí v násilí nebo v revoluci, ale v obrácení a v modlitbě. A to jsou nejúčinnější prostředky i pro naše současné problémy.