Už je to rok, co střelba do demonstrantů na Majdanu bezprostředně předcházela svržení legálně zvoleného prezidenta Janukovyče. Podle médií hlavního proudu střílel do demonstrantů Berkut na pokyn ukrajinského prezidenta. Právě této střelbě do demonstrantů vděčí současná kyjevská prozápadní vláda za to, že je dnes u moci.

22.2.2015 si zástupci západních zemí s prezidentem Porošenkem na „Pochodu důstojnosti“ připomněli rok staré události. Porošenko přišel s tvrzením, že „stopy vyšetřování masakru z Kyjeva vedou k poradci ruského prezidenta Vladimira Putina“. Česká televize tento nesmysl bez komentáře zopakovala (1).

Kdyby měl Vladimír Putin na Janukovyče takový vliv, jak by mu mohl dovolit, aby začal dříve jednat s Bruselem o vstupu Ukrajiny do EU? Čím by střelba do demonstrantů Rusku pomohla?

Demonstranti dostávali za účast na demonstracích zaplaceno (2, 3). Kdo demonstranty financoval? Na tuto otázku odpověděla nepřímo náměstkyně ministra zahraničí Victorie Nulandová – USA investovaly do změny režimu na Ukrajině (do „demokratizace“) 5 miliard dolarů (4, 5).

Kdo tedy poslal střelce na demonstranty (i policisty, z nichž někteří byli také zastřeleni)? Podle všeho někdo z těch, které následující události dostaly k moci.

Co by bylo kdyby

Co by se stalo, kdyby Rusko nereagovalo na svržení prezidenta Janukovyče a nástup prozápadní vlády?

Nová kyjevská vláda neměla žádnou legitimitu a svůj protiruský kurz dávala od začátku jasně najevo. Události v Oděse, kde bylo upáleno v domě odborů asi sto lidí, nebyly spontánní akcí fotbalových chuligánů, ale akcí dopředu plánovanou a připravenou. Za co byli ti lidé upáleni? Za to, že si dovolili připojit svůj podpis k petici za federalizaci Ukrajiny. Ještě o několik dní dříve před událostmi v Oděse bylo ze stejného důvodu zabito asi 20 lidí v Mariupolu – důvodem byla opět petice za vytvoření federace na Ukrajině. Desítky kanceláří Strany regionů v mnoha ukrajinských městech byly vypáleny nebo vyrabovány. Nová kyjevská moc deklarovala, že jediným úředním jazykem bude Ukrajinština. Jména a adresy těch, kdo se nějakým způsobem angažovali za práva rusky mluvících obyvatel jsou státní mocí předávány radikálům z Pravého sektoru – na územích ovládaných Kyjevem za poslední rok takto zmizelo už 600 osob (6, 7). Dnešní banderovci i premiér Jaceňuk se hlásí k odkazu Ukrajinské povstalecké armády, která v roce 1943 brutálně zavraždila 36 tisíc Poláků včetně žen a dětí (kdo si chce o tom něco přečíst a podívat se na nějaké fotografie, může třeba zde).

Takže co by se stalo, kdyby Rusové nezabrali Krym a nepodpořili separatisty na Donbase? Tlak na poukrajinštění rusky mluvících obyvatel by jistě pokračoval ve stejném stylu jako je tomu na územích ovládaných Kyjevem i dnes. A také - jak říká Jan Petránek (8) - pokud by Rusko nezabralo Krym, pak by časem jistě přišlo o svoji základnu v Sevastopolu – Ruská pozice ve světě by tak výrazně utrpěla. Jak by se Rusové mohli dívat na pošlapávání práv a terorizování svých krajanů na východní Ukrajině a na Krymu a nic neudělat?

Tohoto všeho si byli vědomi i ti, kdo ze zámoří puč v Kyjevě financovali. Věděli, že Rusko nemůže nereagovat. Současné vyhrocení situace, oddělení Ruska od Evropy a jeho označení za nepřítele Ameriky číslo jedna, bylo od začátku jejich cílem. Tohoto cíle již je dosaženo.

K zemím, ve kterých USA podporovaly „demokratizaci“, jako je Irák, Libye a Sýrie, se loni připojila také Ukrajina. Přes americké deklarace o tom, že Washington zvažuje, že bude dodávat zbraně na Ukrajinu, tam tyto zbraně již putují. A to jak z Evropy - pro příklady nemusíme chodit daleko (9) – tak z USA prostřednictvím SAE, které jsou prý 4. největším dovozcem zbraní na světě (10).

Co bude dál

Jestřábi z Washingotu i váleční štváči v médiích hlavního proudu volají po dodávkách zbraní Ukrajině, „aby tak mohla lépe bránit svoji územní celistvost“. Obyvatelé Donbasu ani Krymu ale vůbec nechtějí být ve státě, jehož vláda je nepřátelská vůči Rusům, ve státě, v němž si fašistické síly dělají co chtějí. Pro srovnání si představme, že stoupenci skotské nezávislosti v loňském referendu zvítězili, a Londýn následně poslal do Skotska armádu, aby byla zachována územní celistvost Británie.

Bylo by naivní věřit tomu, že zbraně posílané na Ukrajinu v hodnotě stovek milionů dolarů, jsou určeny k tomu, aby odstrašovaly proruské povstalce a Rusko. Ti, kdo Kyjevskému režimu tyto zbraně na dluh posílají, nebudou chtít, aby „rezavěly“ někde v armádních skladech. Minské dohody jsou, zdá se, naplňovány. To by nás ale nemělo ukolébat. Vzhledem k vojenské převaze USA a NATO nad Ruskem existují na Západě velmi vlivné síly, které by se do války s Moskvou na Ukrajině rády pustily (11). Přípravy probíhají na všech frontách (12, 13). Tyto síly mohou použít kdekoliv ve východní Evropě útok pod falešnou (v tomto případě ruskou) vlajkou. Pokud by byl takovýto útok dostatečně velký, mohli bychom se velmi rychle dočkat té velké války, o které mluvil premiér Fico. Během letošního jara nebo léta by tak Česko mohlo zažít mobilizaci (a vězení pro ty z nás, kdo bychom narukovat odmítli) nebo také – v horším případě - dlouhou jadernou zimu.

Proto je potřeba se za mír na Ukrajině modlit. A také podporovat politiky, kteří jsou proti posílání zbraní na Ukrajinu, proti umístění amerických jednotek a amerického protiraketového systému v ČR. A podpořit ty, kdo jsou pro vystoupení Česka z NATO.