Snad dva roky jsem se odhodlával, než jsem si udělal čas, abych se podíval na filmVolyň, který v roce 2016 natočil Wojciech Smarzowski. Děj začíná těsně před vypuknutím druhé světové války v tehdejším východním Polsku, kde uprostřed ukrajinsky mluvících obyvatel, žije polská menšina. Jako všude ve východní Evropě, je zde také mnoho Židů. Vztahy mezi Poláky a Ukrajinci nejsou dobré, protože lépe placená pracovní místa (na železnici a ve státní správě) obsazují většinou Poláci. První scéna je svatba: Ukrajinec si bere polskou dívku. Sousedé zpívají píseň, kde mimo jiné zazní text: „budete mít snadný život, jako žádní jiní …“. Kdyby jen věděli, co je již brzy čeká.

Začíná druhá světová válka, Polsko je napadeno Německem a po 17 dnech z východu Sovětským svazem. Do vesnice, kde žije hlavní hrdinka Zosia Głowacká (sestra nevěsty z úvodní scény), přichází komunistická učitelka, která dětem hned při první hodině sebere křížky a vyptává se, o čem si doma povídají, aby to případně nahlásila sovětské tajné policii. Kdo má trochu větší pole, jako právě rodina Głowackých, je kulak. Manžel Zosii je deportován někam na východ do pracovního tábora, odkud se mu ale po čase podaří utéct a vrátí se zpět.

Po německém útoku na SSSR (22. června 1941) je Volyň rychle obsazena. Místní starosta a obyvatelé vítají německé vojáky jako osvoboditele a očekávají, že pod německou vládou se bude Ukrajincům dobře dařit. Němci se pohrdavě usmívají a když velitel vypije sklenku kořalky, zeptá se: „ve kterých domech tady bydlí Židé“? Následují popravy vesničanů židovské národnosti.

Banderovci v rámci boje za „svobodnou Ukrajinu“ začínají realizovat svůj plán na etnické vyčištění území. Nejprve jsou přepadáváni a vražděni jednotlivci a malé skupinky putující po venkovských cestách. Takto je zavražděn i manžel Zosii.

Přichází 11. červenec 1943, kdy banderovci koordinovaně zaútočili na civilisty v 99 polských městech a okolních vesnicích. O život přišlo 50 až 60 tisíc Poláků, kteří byli zabíjeni střelbou, kosami, vidlemi, sekerami, pilami, noži, kladivy a dalšími nástroji. Po vyvraždění polského obyvatelstva byly vsi vypáleny, aby se zabránilo znovuosídlení. Zosia utíká ke své sestře, která se provdala za Ukrajince – ale její sestra je i s rodinou zavražděna při odvetné akci polské domobrany.

Zosia pak utíká dál. Před banderovci ji zachrání to, že se připojí k oddílu německých vojáků, „kteří zde plní roli ochránců civilizace, přestože před několika dny postříleli Židy v sousední vesnici“ – jak se píše v jednom komentáři na ČSFD. Poláci nejsou „jen“ zabíjeni, výjimkou není kruté mučení před smrtí, upalování, vytahování vnitřností zaživa.

Kázání v kostelích

Téměř všichni Poláci i Ukrajinci chodili do katolických a pravoslavných kostelů. Jak vidíme ve filmu, část pravoslavných duchovních před násilím varovala. Někteří popové se ale nezdráhali banderovce a plánovaný masakr podpořit a bojovníkům před akcí požehnali a přáli „hojnou úrodu“. Slyšíme kázání pravoslavného duchovního, jak vykládá evangelijní podobenství o rozsévači. Pšenice, to jsou Ukrajinci, koukol, to jsou Poláci. Zemi je potřeba očistit od polského koukolu, protože čas žně právě přišel. To je samozřejmě obrovské selhání těchto duchovních a ďáblův triumf.

Banderovci

Zdaleka ne všichni bojovníci se přidali k banderovcům dobrovolně. Jak je zmíněno ve filmu, stávalo se, že kdo z Ukrajinců se k jednotkám odmítl připojit, byl zastřelen. Mnohým z nich se jistě násilí páchané na jejich sousedech vnitřně příčilo, ale báli se vzepřít svým velitelům. Ve filmu vidíme scénu, jak jeden z bojovníků UPA dostane rozkaz useknout hlavu polskému sedlákovi: třesou se mu ruce, po tvářích mu stéká pot. Když Zosia během masakru utíká z vesnice do lesa, jeden z banderovců ji zahlédne, ale dělá, že ji neviděl a nechá ji utéct.

Mezi Ukrajinci byli opravdoví hrdinové – právě ti, kteří se raději nechali zastřelit, než aby se podíleli na zločinech banderovců. Ti by měli být na Ukrajině dáváni za příklad. Děje se ale pravý opak: bojovníci UPA jsou oslavováni, hlásí se k nim prapory jako Azov a další, stejně jako současné vedení země. Jaké etické a morální hodnoty asi vyznávají ti, kdo se hlásí k „odkazu“ Ukrajinské povstalecké armády, na to ať si každý odpoví sám.

Sub specie aeternitatis

Jak bychom asi obstáli my, kdybychom začátkem 40. let žili na Volyni, ať už jako Ukrajinci nebo jako Poláci? Jak těžké tehdy bylo odmítnout připojit se k banderovcům nebo se nemstít na nevinných lidech za zločiny spáchané na polských rodinách?

Něco jiného je vědět, co je správné a něco jiného je správně také jednat. K tomu nám může pomoct dívat se na svět kolem nás „pod zorným úhlem věčnosti“ (sub specie aeternitatis). Zakrátko totiž, na konci naší pozemské pouti, budeme stát před Božím soudem. A k tomu, abychom jednali správně, potřebujeme sílu, o kterou můžeme a máme prosit Pána Ježíše Krista.

Modlitbou za naši zemi, za náš národ, za ostatní místa na zemi můžeme dosáhnout toho, že se volyňské „ďáblovy hody“ nebudou opakovat.