Bylo to v první polovině osmdesátých let. Chodil jsem na druhý stupeň základní školy. Jeden z transparentů, které se nosily v prvomájovém průvodu, měl text: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Tehdy se mi nelíbilo, jaký režim u nás máme, ani to, že v sovětském táboře snad opravdu budeme na věčné časy.
U nás doma měli všichni na tehdejší režim podobný názor. Maminka v padesátých letech sice dokončila střední pedagogickou školu, ale protože během studia nepřestala chodit do kostela, učit nemohla. Teta maminky, která s námi bydlela, zase vzpomínala, jak přišli za dědečkem z vedení družstva se slovy: „tak mi si to vezmem, pane Čermák“. Menší pole (tři hektary), které dědečkovi rodiče koupili a následně asi dvacet let spláceli, bylo tímto způsobem začleněno do právě vzniklého JZD. Na rozdíl od většiny českých měst a vesnic, do prosečské školy mohl docházet pan farář a vyučovat náboženství. Několikrát mne také učil pater Říha z Nových Hradů, který v padesátých letech strávil několik let ve vězení – stejně jako pater Ducháček, který byl v padesátých letech farářem v Proseči. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsem si už jako žák základní školy přál, abychom se Sovětským svazem na věčné časy nebyli. Maminka ale říkávala, že tady se nic nezmění, nejdřív by se to muselo změnit v Rusku (v tehdejším SSSR). A pak přišel Gorbačov a perestrojka - to jsem si už jako student gymnázia začal kupovat noviny „Известия“ ve stánku u nádraží v Poličce.
Donald Trump při inauguraci 20.1.2017. Foto: Reuters
Když si odmyslím technologický pokrok a to, že už skoro nic nevlastní stát (družstev už také moc není), pak podobností s lety osmdesátými je stále více.
Náboženská svoboda
Formálně existovala tehdy, stejně jako dnes. Křesťanská víra ale tenkrát nebyla v souladu s takzvaným „vědeckým světovým názorem“, a kdo se k ní hlásil, byl vyloučen ze služebního postupu minimálně v některých oborech. Dnes namísto „vědeckého světového názoru“ máme LGBT ideologii (hlásající, že pohlaví je věcí volby, že homosexuálové mají právo uzavírat manželství) a politickou korektnost. Kdo se dostane do rozporu s jedním nebo druhým, nemůže počítat s kariérou minimálně v nadnárodních firmách. Nebo může být z práce propuštěn, či navíc dostat pokutu nebo jít do vězení – to se tedy zatím děje spíš na sever a na západ od nás (zde a zde str. 12).
Svoboda tisku
Dále tu máme dnes, stejně jako tehdy, svobodu tisku. Cenzura byla v ČSSR zrušena koncem šedesátých let a ani v průběhu normalizace nebyla obnovena. Úplně stačilo, když každý šéfredaktor věděl, že pokud nechá zveřejnit něco „nesprávného“, bude vyhozen z práce nebo půjde do vězení. Všechny noviny (a televize i rozhlas) proto informovaly o událostech ve světě i doma jen z jednoho (toho sovětského) pohledu. Dnes je to u novin (až na několik výjimek s nízkým nákladem) a televizních či rozhlasových stanic stejné. Formálně cenzura neexistuje, ale prohřešek proti LGBT ideologii, politické korektnosti nebo „ruská propaganda“ by stály příslušného odpovědného pracovníka křeslo. Ať si někdo zkusí říct v nedělních večerních zprávách, že rozmísťováním jednotek NATO na ruských hranicích je vůči Rusku projevem agrese. Nebo že za Bášara Asada se v Sýrii žilo dobře (srovnej zde) – tedy dokud USA a jiní nezačaly podporovat povstání džihádistů a Islámský stát - a že tedy hlavní vina za statisíce mrtvých v Sýrii padá na Washington. Nebo že Pussy Riot nejsou „statečný holky“ (jak řekl Karel Schwarzenberg), ale výtržnice, které byly za incident v chrámu Krista Spasitele v Moskvě náležitě potrestány. Pokud tedy něco z výše uvedeného vypustíte do etéru, pak během několika hodin vaše místo zaujme někdo jiný.
Názory druhé strany nesmí být nikde prezentovány
To je opět stejné dnes jako tehdy. V létě 1989 se objevila petice Několik vět. Požadovala propuštění politických věznů, svobodu shromažďování, svobodu tisku a další. Proti petici byla tehdy v médiích vedena kampaň (rozvraceči, vlastizrádci, protisocialistické živly). Do Mladé fronty poslal někdo dotaz: proč nezveřejníte text petice, abych ji sám mohl posoudit? Odpověď byla jednoduchá: nezveřejníme, protože bychom takto propagovali protisocialistické názory. A dnes? Prezident Zeman v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že když občané mají možnost vyslechnout si dva protichůdné názory, dokáží si sami udělat představu o tom, kde je pravděpodobná pravda. To ale není názor Bruselu ani těch, kdo mu slouží. Nejspíš jsou si vědomi, že ta jejich „pravda“, je příliš chatrná na to, než aby obstála v konfrontaci s jinými názory. A proto tady máme od ledna nový úřad pro boj proti dezinformacím, podřízený ministerstvu vnitra. Všechny weby, které se staví proti LGBT ideologii, politické korektnosti, proti podpoře masové imigrace do Evropy nebo proti budování základen NATO kolem ruských hranic, budou označeny za homofobní, extrémistické, xenofobní nebo proruské. Zatím jde jen o to, aby byl důvod na těchto webech vypnout zobrazování reklam, a tak byly tito „krajně pravicoví extrémisté“ odříznuti od příjmů. Po volbách (u nás, ve Francii, v Německu, snad Itálii), podle toho, jak dopadnou, bude možné přikročit i k úplnému vypínání „extrémistických“ webů. Občan tak již nebude znepokojován žádnými „falešnými“ informacemi, a bude mít dokonalý klid na práci (jak se také říkávalo v televizi v osmdesátých letech).
Začne Trumpova perestrojka?
Možná spíš než „perestrojka“ je správnější používat termín „kontrarevoluce“ (jak píše Petr Hájek). Protože revoluční metody - jako demonstrace a mediální kampaně proti řádně zvoleným politikům, nebo u nás „Týdny občanského neklidu“ namířené proti prezidentu Zemanovi - to jsou metody revoluční. Občané si někoho řádně zvolí, ale „elity“ křičí, že zvolili špatně a snaží se zvoleného politika odstranit a dosadit na jeho místo někoho ze svého tábora. Často organizátoři a aktivisté těchto revolučních podniků pobírají za svoji činnost peníze od rozličných nevládních organizací – financovaných mnohdy ze zdrojů v USA. Nic z toho prezident Trump podporovat nechce a to je moc dobře.
Zvolení Donalda Trumpa, pokud ve svém úřadě vydrží celé čtyři roky, bude mít pozitivní vliv i na zbytek světa, včetně České republiky. Do této chvíle bylo zásadními odpůrci LGBT ideologie a politické korektnosti jen Rusko, Maďarsko s premiérem Orbánem, od posledních voleb také Polsko a částečně Slovensko. Donald Trump svým vítězstvím významně posílil tábor konzervativců (těch skutečných).
Česko po volbách 2017
Parlamentní volby, které u nás (snad) proběhnou letos v říjnu, budou pro naši budoucnost rozhodující událostí. Česko se vydá po jedné ze dvou cest. První cesta je - alespoň zatím – pravděpodobnější: zvítězí některá ze stran současné vládní koalice a bude vytvořena vláda poslušně vykonávající požadavky EU. Už dnes 80 % zákonů, které schvaluje náš parlament, nevzniká u nás, ale v Bruselu. Pokud ve volbách zvítězí probruselské strany, lze od nich očekávat tichý souhlas s plánem na likvidaci starých evropských národů prostřednictvím masové imigrace do Evropy. Budou říkat, že nemohou nic dělat, že musíme být solidární. O tom, že by se dalo pomáhat mimo Evropu, nepadne z Bruselu ani slovo. Naopak, jak již Brusel deklaroval, EU se nebude podílet na obnově válkou zničené Sýrie, dokud bude u moci Bášar Asad. Pokud by v Sýrii zvítězili Asadovi protivníci, kvůli čemuž celou tuto válku Washington se svými spojenci inicioval, pak by se Sýrie podobala dnešní Libyi, kde proti sobě v totálním chaosu bojují různé skupiny džihádistů a islamistů. Díky vítězství Bášara Asada mohla v Sýrii zůstat alespoň část křesťanů. Pokud by zvítězila takzvaná umírněná opozice (tedy džihádisté s Al Kajdou), museli by odejít všichni.
Těm, kteří mají na svědomí statisíce mrtvých v Sýrii, Libyi a Iráku, o pomoc imigrantům nikdy nešlo. Chtějí je pouze použít jako nástroj k realizaci svých cílů – tedy vytvoření nového evropského národa, jehož příslušníci budou mluvit kromě arabštiny jen anglicky, a bude jim jedno, jestli budou žít v Bruselu, v Mnichově nebo v Pardubicích. A budou volit ty, kteří jsou ochotni jim vyplácet dávky. Vše, co naši předkové dosáhli během národního obrození v 18. a 19. století, přijde postupně vniveč. Česky se tu bude mluvit méně a méně, v horizontu desítek let lze očekávat postupné zavádění islámského práva. Před volbami se o masové imigraci v médiích mluvit nebude, dokonce je v současnosti omezována. Pokud ale ve volbách (zejména v Německu) bruselané zvítězí, propukne vše s plnou silou znovu. V tomto nemůžeme čekat záchranu od Donalda Trumpa, který se bude starat především o Ameriku, ani si dělat iluze, že v Německu zvítězí Alternativa pro Německo (AfD). Setkání pořádaná touto stranou se stávají terčem útoků levicových radikálů (Antifa), s tichým souhlasem vlády. Členové AfD jsou fyzicky napadáni, někteří již museli Německo opustit. Účast na demonstraci, kterou pořádá AfD, nebo na nějaké její přednášce, vyžaduje značnou dávku odvahy. Pravděpodobnost, že se při tom stanete terčem fyzického útoku, je vysoká. Stejné postupy používali vůči opozici fašisté ve třicátých letech minulého století.
Druhá cesta se zatím nezdá příliš pravděpodobná, ale kdo ví: zvítězí některá ze stran, které mají v programu referendum o vystoupení z EU a z NATO. To je zatím SPD s Tomio Okamurou včele. Možná tu bude i někdo další: Alternativa pro Českou republiku. Pokud by se po volbách podařilo sestavit protibruselskou vládu, byla by tu naděje, že se opět staneme samostatným státem a uchováme si národní identitu a nenecháme si sem nastěhovat statisíce muslimských imigrantů. Tak by tu i v následujících desetiletích mohla zůstat náboženská svoboda.
Za to, abychom vykročili po té druhé cestě se budu modlit a také podle toho volit (nejspíš SPD). Nová vláda může někdy napravit chyby vlády předchozí, některé kroky jsou ale nevratné. Pokud se k nám nastěhují desítky tisíc muslimských imigrantů, už nikdo je odsud nedostane. Za nimi pak budou přicházet rodinní příslušníci a známí.
Svět 2017
Snad se letos Sýrie pod vedením Bášara Asada dočká míru. Obnovit Sýrii do stavu, ve kterém byla v roce 2010, bude stát ještě enormní úsilí. V předchozích desetiletích se podařilo v Sýrii vybudovat sekulární stát (nakolik je to v arabském světě možné) – kde se příliš neřešilo, kdo je jakého náboženství (zde). Další země třetího světa si díky vítězství Donalda Trumpa také trochu vydechnou. Předchozí americká administrativa a nevládní organizace (a organizace spravované OSN) nezřídka podmiňovaly humanitární i vojenskou pomoc příjímáním legislativy dle LGBT agendy. Tomu tedy doufejme prezident Trump učiní konec.
Obyvatelé Aleppa oslavují vítězství syrské armády nad džihádisty. Foto: FNA
Rusko, které je od devadesátých let postupně obkličováno dalšími a dalšími státy NATO, na jehož hranicích dnes stojí americké tanky (nějakých 100 kilometrů od Petrohradu), které mělo být zbaveno své jediné námořní základny v Černém moři (v Sevastopolu) si snad také trochu vydechne. Spolu s ním doufejme i Doněck a Luhansk, kde bombardování civilistů a používání bílého fosforu nad městy západní média přecházela mlčením.
Na konci ledna 2017 tedy máme důvody k opatrnému optimismu. Ať Pán Bůh žehná prezidentu Trumpovi, nám tady v Evropě a obyvatelé Sýrie, Libye a Iráku ať zase mohou žít v míru.
