Země, která byla ještě donedávna považována za morálního rivala Vatikánu, v podstatě opustila katolicismus ve prospěch dogmatického sekularismu, jehož úzkoprsost je téměř zrcadlovým obrazem toho, co odhodila. To, co mají obě podoby Irska společné, je oficiální pseudotolerance, která předstírá úctu k „rozmanitosti“, zatímco odlišný názor démonizuje ...

Jednoduše řečeno, každá společnost, která staví homosexuální manželství na roveň tradičnímu a potraty na požádání považuje za základní lidské právo, je pravděpodobně během několika generací odsouzena k zániku ...

Očerňování katolicismu v Irsku jen odráží lhostejnost, kterou dnes Evropa projevuje – ba téměř se jí chlubí – vůči osudu křesťanů v Africe a Asii. To, co se děje v Gaze, je bezesporu lidská katastrofa, ale podobně nepopiratelný, i když méně fotogenický, je katastrofální osud křesťanů ve velké části Afriky – zejména v Nigérii, Mosambiku, Kongu, Egyptě, Somálsku a Súdánu –, kde jsou pečlivě předem naplánované a osobně zaměřené masakry mnoha tisíců nemuslimů běžné a z velké části nezveřejňované. ...

Ve Francii 68% muslimské populace, která v oblasti velké Paříže čítá 1,7 milionu obyvatel, prohlašuje, že je pro ně náboženství důležité. Ve stejné oblasti se každý týden účastní mše pouze 8% katolíků. Demografické procesy jsou skoro tak nevyhnutelné a nezastavitelné jako gravitace. Když se podíváme na čísla ve velkých evropských městech, jako je Londýn, Madrid, Paříž, Malmö,Birmingham a Berlín, všude se projevuje stejný trend: Zatímco počet křesťanů prudce klesá, počet vyznavačů islámu stoupá. Spolu s tímto demografickým posunem dochází k vytváření smyšlené historie, která má dokládat, že islám je v Evropě historicky hluboce zakořeněn ...

Prvním krokem k dobytí jakéhokoli původního národa je to, že daný národ začne pohrdat vlastní kulturou a vlastními úspěchy. Irové se po celá staletí britské nadvlády drželi určujících symbolů své identity, avšak ve století nezávislosti se začali těchto zásadních rysů zříkat a vysmívat se jim. Irští kněží a řeholnice nejenže po celá staletí chudoby a nesvobody střežili irskost – budovali nemocnice a školy a učili většinové obyvatelstvo základům identity –, ale podobnou hrdinskou a obětavou práci konali po celém světě. A nyní jsou všichni zapomenuti nebo zesměšňováni. Není to snad totéž, co se stalo Evropě? Nevěří spíše v kariéru žen než v mateřství, v sekularismus spíše než ve víru a v chirurgickou jednoduchost potratů spíše než v morální složitost života? Jakou budoucnost tedy může mít kontinent, který tento zásadní, existenciální rozměr svěřuje přistěhovalcům? ...

Celý článek zde (RC Monitor XXIII., číslo 10, 24. 5. 2026)